Dne 22. V říjnu 1946 bylo ze sovětské okupační zóny uneseno kolem 2500 německých expertů. Na rozdíl od Američanů, NKVD a GRU nebyly o špičkových vědcích, ale o inženýrech a praktikech.
Navenek zůstal kremelský pán velmi klidný. Josef Stalin neprojevil žádné emoce, když Harry S. Truman mu na 24. Červenec 1945 oznámil, že „svrhneme nejsilnější bombu, která kdy byla vyrobena na Japonce“. Americký prezident napsal na zadní stranu fotografie: „Usmál se a řekl, že si mě váží za to, že jsem mu to řekl – ale nevěděl, o čem mluvím.“
To bylo samozřejmě lhaní. Stalin vlastně přesně věděl, o co jde. Již v roce 1940 byla v Moskvě zřízena „Komise pro uran“, aby překonala nedostatek štěpného materiálu pro jaderné fyzikální experimenty. Sovětští experti ale očekávali, že budou dost daleko na to, aby za několik desetiletí přišli k výbuchové uranové bombě nejdříve.
Od června 1941 měl SSSR zpočátku jiné problémy než péče o zbraně (zdánlivě) vzdálené budoucnosti. Ale poté, co se Wehrmacht konal v Stalingradu koncem léta 1942, začal sovětský jaderný program znovu.
Zejména proto, že v roce 1943 začali prokomunističtí špioni také poskytovat informace o projektu západního Manhattanu, včetně německého exulanta Klause Fuchse, britské Melity Norwoodové, Američanů Teda Alvina Halla a Davida Greenglasse. Prostřednictvím ní a dalších zrádců byla Moskva o stánku neustále informována a dokázala ušetřit spoustu (drahého a časově náročného) základního výzkumu.
Od června 1941 měl SSSR zpočátku jiné problémy než péče o zbraně (zdánlivě) vzdálené budoucnosti. Ale poté, co se Wehrmacht konal v Stalingradu koncem léta 1942, začal sovětský jaderný program znovu.
Zejména proto, že v roce 1943 začali prokomunističtí špioni také poskytovat informace o projektu západního Manhattanu, včetně německého exulanta Klause Fuchse, britské Melity Norwoodové, Američanů Teda Alvina Halla a Davida Greenglasse. Prostřednictvím ní a dalších zrádců byla Moskva o stánku neustále informována a dokázala ušetřit spoustu (drahého a časově náročného) základního výzkumu.
Operativní atomová bomba však zahrnuje mnohem více než znalosti jejích fyzikálních principů: technická implementace je extrémně složitá. Ani sovětská materiálová věda, ani výroba nedosáhly téměř úrovně nezbytné pro fungování jaderných zbraní, stejně jako těžkých bombardérů a raket.
Už na 21. V květnu 1945 Manfred von Ardenne, poměrně důmyslný (elektro)fyzický tinker a zároveň politicky vysoce naivní, odcestoval do Moskvy. Na rozdíl od jeho očekávání se nesměl vrátit do Německa, ale následujících deset let musel pracovat v SSSR.
Také v polovině roku 1945 byl do Sovětského svazu přiveden nositel Nobelovy ceny Gustav Hertz. Ve speciálně založeném institutu na Krymu pracoval s jadernými fyziky Maxem Steenbeckem, Heinzem Barwichem, Peterem Adolfem Thiessenem (mimochodem 1922/23, 1925 až 1928 až 1938 až 1945 členem NSDAP), Justusem Mühlenpfordtem a dalšími především na izotopové separaci, tedy výrobě štěpného materiálu.Isotopentrennung
Principy atomové bomby získal Sovětský svaz špionáží na Západě, výroba nezbytných základních materiálů byla v kompetenci výzkumníků unesených z Německa. Ale to nestačilo. Aby dohnal USA, potřeboval Stalinův vůdce jaderného projektu Igor Kurtsčatov více odborníků na materiálovou vědu, raketové a letecké techniky.
V Moskvě bylo známo, že od léta 1945, 450, později téměř tisíc odborníků odjelo do USA se svými rodinami kolem raketového inženýra Wernhera von Brauna. Mimochodem, na vlastní žádost, protože dokázali uniknout obtížnému a někdy nebezpečnému každodennímu životu v okupovaném Německu.
V roce 1945/46 však téměř žádný Němec nechtěl jít do Sovětského svazu dobrovolně: I život ve válkou zpustošené vlasti byl v každém případě přitažlivější než v SSSR. Takže vědci, inženýři a odborníci z high-tech průmyslu byli unesen
Lawrenti Beria, Stalinův nejbližší spolupracovník, nejdůležitější vykonavatel a de facto nadřízený Kurčatova, dal pokyn svému důvěrníkovi Ivanu Serovovi, aby „vydělal“ hledaný personál. Dne 22. V říjnu 1946 zahájil vedoucí civilní správy sovětské vojenské správy v Německu (SMAD) „Operaci Ossoawiachim“.
Za úsvitu toto úterý získaly přístup do bytů německých expertů týmy nejméně tří mužů (důstojník, tlumočník a nejméně jeden voják, často i více). Museli si okamžitě sbalit pozemek a jet s nimi; kamiony byly připraveny na odvoz. Do vazby vzali do vazby i bezprostřední příbuzní, tedy manželé manželé a nezletilé děti; cíl nebyl původně upřesněn.
Postiženi byli dvaadvacátí Říjen celkem asi 2500 rodin. Přesněji řečeno, bylo vybráno téměř 1400 specialistů na výstavbu letadel, asi 500 raketových odborníků, kolem 300 radarových a rádiových odborníků a téměř 300 dalších výzkumníků. Odhaduje se navíc, že bylo 4000 příbuzných.
Někteří němečtí vědci museli pracovat přímo na jaderném projektu v Sovětském svazu. Jiné se zabývaly vývojem bombardérů a optikou, materiálovou vědou, elektrotechnikou nebo (válečným) loďařským průmyslem. Téměř ve všech kancelářích sovětských konstruktérů (někdy známých pod jmény svých šéfů, jako je Mikojan-Gurevič, Suchoi nebo Tupolev) byli němečtí pracovníci zaměstnáni.
Balistické rakety SSSR byly zpočátku R-1, přesná replika německého V-2, pak zvětšená, jinak jen mírně upravená R-2. Následující R-5 použila v roce 1953 samonosnou konstrukci; pohon zůstal málo změněn. R-12 (známý jako SS-4 z kubánské raketové krize) a větší R-14 (kód NATO: SS-5) používaly zásadně odlišný koncept paliva, ale zůstaly podobné v základní konstrukci V-2. První sovětská mezikontinentální raketa R-7 (první start: srpen 1957) měla také mnoho společného s R-5 – pouze s 20 jeho motory najednou.
Po podrobném vyšetřování Christopha Micka pro jeho doktorskou práci „Forschen für Stalin“ tři pětiny deportovaných pracovaly pro sovětské služby v SBZ před říjnem 1946.„Forschen für Stalin“ Měli by být „motivováni“ odstraněním SSSR a také by jim mělo být zabráněno v již riskantním, ale kdykoli možném útěku na Západ.
Serov se na rozdíl od USA nezaměřoval na vědce první řady: hledal se každý praktik, jehož znalosti by mohly být použity pro stavbu zbraní. Pouze relativně malá část deportovaných pracovala pro univerzity nebo vědecké ústavy před osudným úterým; většina pocházela z aplikovaného výzkumu a byla zaměstnána ve zbrojním průmyslu až do roku 1945.
S pomocí těchto německých odborníků byl sovětský jaderný program schopen dohlédnout do USA od roku 1946 do roku 1949, zejména pokud jde o štěpný materiál a přesnou technologii pro zapalování. První sovětská jaderná zbraň byla přesnou kopií bomby Nagasaki a prvního sovětského jaderného bombardéru, Tupolev Tu-4, téměř přesnou kopií Boeingu B-29. Od roku 1951 se první deportovaní mohli vrátit do NDR, poslední pouze v roce 1955/56.
Navzdory konstrukčním plánům získaným prostřednictvím špionáže potřebovala stalinská velitelská ekonomika německé odborníky, aby vyrobili alespoň přibližně podobně odolný materiál a dosáhli potřebné kvality výroby. Takže jejich význam byl významný.
Přestože teze publicisty Wernera Kellera (známá především pro jeho bestseller „...a Bible má pravdu “), teze publicisty Wernera Kellera (známého především pro jeho bestseller „...a Bible má pravdu “) zachází příliš daleko: „Východ minus Západ se rovná nule“. Zůstává však pravda, že bez agentů v projektu Manhattan a (výrobních) praktiků, kteří byli uneseni v roce 1946, SSSR nemohl zapálit svou první jadernou zbraň již v roce 1949. To by bylo lepší pro svět a všechny lidi, mimochodem.
